Každé jméno je jedinečné, stejně jako každý z nás. Provází nás celý život. Je zároveň prvním slovem, které jsme se jako děti naučili rozeznávat. Je taky prvním slovem, které jsme se učili vyslovit. Začali jsme jej používat dokonce dřív než slovo “já”.
Osobní jméno (antroponymum, z řec. anthrópos, tj. člověk a onoma, tj. jméno, podle kontextu i úplné jméno) je vlastní jméno či soustava jmen, pod kterými je jednotlivý člověk znám. Způsoby, jakými byl a je jednotlivec ve společnosti jmenován, prošly dlouhým vývojem a nabývají rozmanité podoby. Problematikou osobních jmen se zabývá antroponomastika.
Téměř po celém světě se uznává právo dítěte na jméno od narození (Úmluva o právech dítěte). V západním civilizačním okruhu je například obvyklé užívání dvou jmen, přičemž jedno patří do kategorie jmen daných (rodné jméno, ovšem těchto může být i více) a jedno se dědí v rodině (příjmení). Ovšem i dnes existují kultury užívající nedědičná příjmení či pouze mononymické soustavy jmen, kdy je člověk oficiálně znám pod jedním jménem.
Rodné jméno (toto jména čeština neoznačuje zcela důsledně: někdy je označováno prostě jako jméno, křestní jméno, osobní jméno nebo se používá pojem vlastní jméno), je jméno dané osobě při narození. S tímto byla nejspíše spojena různá magická a pověrečná konání (ochranná jména apod.). Dále byla (a do jisté míry je doposud) běžná změna jména, zejména při tzv. přechodových rituálech (v křesťanském prostředí jsou známa jména křestní, biřmovací, řeholní apod.). Uvádí se zpravidla jako první. Při zápisu do evidence obyvatel (matriky) se posuzuje jeho přípustnost.
V evropské tradici se uvádí nejprve rodné jméno(a) (křestní) a poté příjmení, ve východoasijské a např. maďarské tradici naopak. coin with name